Když se někoho zeptáte, jaká je jeho nejoblíbenější barva, téměř jistě si při zamyšlení bude snažit vybavit konkrétní věc či předmět, který danou barvu představuje.
Moje odpověď je zelená. Ta krásná, sytá jasná světle zelená barva, jakou má chmel na mé zahradě. Nejen že miluju barvu, ale miluju i vůni chmelu, která mě přímo vybízí k tomu, abych ho šel posbírat.
Moje rodina od mého dětství vyráběla pivo. Pro mého dědečka i tatínka to byla ovšem jen zábava, která jim dělala radost. Když bylo teplo a chmel dozrával, často jsme sedávali na verandě a my, malé děti, poslouchající hovory dospělých o tom, jak správně připravit pivo.
Jako dítěti mi pivo přišlo odporně hořké a nechápal jsem, co na něm dospělí vidí tak skvělého. Tento názor samozřejmě změnilo dospívání, a po nějakém čase jsem se do piva zamiloval stejně jako kdysi mí rodinní předchůdci.
Po střední škole jsem se potýkal s nejistotou, co chci v životě dělat. Cítil jsem, že k činnostem potřebuji mít jakýsi emocionální vztah a pouto. Bavilo mne hrát na kytaru, ale nebyl jsem v tom dost dobrý, abych se uživil.
Dělal jsem vytrvalostní běh, ale nikdy jsem nedosáhl na ostatní, kteří se mnou závodili. Pro matematiku ani jiné technické obory jsem neměl nijak zvlášť velké nadání. Výuka angličtiny nebo němčiny mi taky moc nešla.
Kdykoliv jsem však viděl píli mého táty a dědy, kteří spolu s láskou vyráběli pivo, chtěl jsem jejich starost proměnit v něco víc než jen v pár lahví rozdaných známým.
Troufám si tvrdit, že během několika měsíců o sobě náš malý pivovar na jihu Čech dal vědět. Stačilo vykomunikovat pár známých a požádat je o zmínku v novinách, na internetu, donést zkušební vzorky na ochutnání do hospod a kaváren, a úspěch na sebe nenechal dlouho čekat.
Věřím, že se to nepodaří každému pivovaru, a jsem nesmírně vděčný, že my mezi ty šťastné patříme.
Kdykoliv jedete do cizí země, vsadím se s vámi, že nenajdete lepší pivo než to naše, české. Byl jsem motivovaný získat pro mou rodinu víc, a rozhodl jsem se tedy s naším pokladem uspět i za hranicemi. Jenže jsem nedokázal mluvit ani německy, ba ani anglicky.
Ke samostudiu bych se určitě nedopracoval, a pokud ano, nedokázal bych ten čas zefektivnit tak jako na veřejném kurzu. Proto jsem neváhal a na doporučení známých se přihlásil jak na kurz německého jazyka, tak i anglického jazyka, a to do jazykové školy Pelican.
Svým dvěma lektorkám vděčím za to, že jsem byl do učení motivovaný, protože si myslím, že mít jen cíl nestačí. Naše lekce byly koncipované velmi přínosně, jak z hlediska výuky gramatiky, tak po konverzační stránce.
Během jednoho roku jsem se dokázal dostat na mírně pokročilou úroveň, což pochybuji že bych dokázal samostudiem. Nebýt mých jazykových kurzů angličtiny a němčiny, nikdy bych nezískal obstojnou znalost dvou nejrozšířenějších jazyků zemí, ve kterých obchod skvěle prosperuje.
Kdykoliv si po náročném týdnu najdu čas posedět na verandě s těmi, kteří mi ukázali, jak je důležité dělat práci s láskou a vytrvalostí, odpočívám a vnímám vděčnost. Vůči životu, který mi ukázal příležitosti.
A cítím opravdu velkou radost, když v ruce držím lahev piva, kterou si snad v podobný okamžik užívá někdo za oceánem.
